Svědectví

S Boží milostí jsem se za svůj život setkala rovnou dvakrát. Jednou jako náctiletá, kdy mě Bůh uzdravil ze závislosti na drogách, a podruhé, kdy jsem vyhořela ze seberozvoje a podnikání v oblasti New Age. Tehdy jsem pochopila, že obrácení ke Kristu je jediná správná cesta. Ale abych nepředbíhala, začneme pěkně od začátku.

„Pane Bože, prosím tě, pomoz mi, prosím tě moc,“ brečím si do dlaní, protože jsem skončila jako bezdomovec na ulici. Bez přátel, bez domova, bez naděje na život. Nikdo už mi nevěřil, že se z toho kdy dostanu. Těch pokusů bylo tolik.

Je květen roku 2012. Jsem 19letá holka, která nevidí naději na naplněný život. Kdy se to vlastně stalo? Jak to, že jsem tady a takhle skončila? Proč jsem si začala píchat pervitin? Sedím před barákem, kterému se ani nedalo říkat domov, se sbalenými věcmi a úplně na dně. Brečím. Odešla jsem od kluka, který mě fyzicky i psychicky týral, manipuloval, mlátil a dokonce držel zbraň namířenou přímo na mě.

Jsem v úplných troskách a jestli to takhle půjde dál, zemřu. Vyhodil mě, zase… jako všichni. Nikdo mě nemá rád, nikdo mě nemiluje, nikdo nechce mou přítomnost. Rodiče mi po jejich rozvodu (v mých 14 letech) dávali jasně najevo, že se mnou nejde vydržet. Stěhovala jsem se od jednoho k druhému vždy po půl roce. Naše soužití obvykle dopadlo větou: „Tak se sbal a vypadni, když se ti to nelíbí.“ Připadala jsem si tak strašně sama. Necítila jsem teplo domova, byla jsem totální odpadlík.

V hlavě se mi začínají vracet obrazy minulosti.

Dodnes si vzpomínám na své rozhodnutí začít drogy brát. Tehdy jsem si v pokojíčku prostě řekla: „Nemám už co ztratit, když budu chtít, přestanu s tím.“ Možná tomu napomohlo to, když mi mamka řekla, jak byla u věštkyně na výkladu karet a ta jí řekla, že budu brát drogy, ale dostanu se z toho? Nebo tomu napomohl fakt, že jsem byla ve společnosti drogově závislých? Nikdy za dlouhé měsíce, co jsem se s nimi bavila, jsem nic zkoušet nechtěla, ale teď… když už mě nechce ani žádný kluk… všichni mě neustále opouštějí… jsem k ničemu…

Zavrtím hlavou, abych zahnala vzpomínky.

Z hloubi duše se ale ozývá něco mohutného. Mám pocit, že mi to rozerve duši. Brečím čím dál víc… „Božeee! Pomoz mi, prosím!“ Nechápu vůbec, proč volám k Bohu, protože… nevěřím, nikdy jsem se s ním nesetkala, nikdo z rodiny není věřící, neměla jsem nikdy šanci se cokoliv o Bohu dozvědět. Spíše jsem se setkávala s řečmi typu: „Áááá, bacha, Pánbíčkáři!“ Nejsem ani pokřtěná… proč volám k Bohu? Vždyť jsem od mala čarodějka. Stejně jako teta vykládám karty, zajímám se o vesmír a energie.

„Bože! Prosím, pomoz mi, už nemůžu!“ vzlykám ještě nějakou dobu.

„Bože…“ pláč utichá, mohutné hromobití uvnitř mě se pomalu mění na vysílení a já koukám, hlavou opřená o zeď, nahoru do vycházejícího slunce. Vidím ho ještě rozmazaně z pláče.

Začíná den…

Musím něco opravdu změnit. Sice mě rodina odsoudila, protože jsem selhala pokaždé, když jsem se snažila ze závislosti dostat, ale musím sklopit hlavu a jít za mámou.

Rozhodla jsem se, že se půjdu léčit.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít takovou sílu a dotáhnu tašku se všemi svými věcmi přes celé město až k mamce do práce. „Čau, mami,“ fláknu tašku do rohu v nonstop baru s automaty a rozbrečím se… „Končím s tím, chci do léčebny.“ Vidím, jak její výraz pookřál. „Mám přátele, kteří by ti mohli pomoct, a jsou duchovně založení.“ Zvedla jsem k ní hlavu. Vážně? Je tu ještě někdo, kdo je duchovně založený jako já a pomohl by mi? Měla bych takové přátele? „Zavolej jim, chci se s nimi sejít.“

Nahlédla jsem do své tašky, kde jsem měla pár knih o čarodějnictví a ezoterice. Konečně budu mít s kým pokecat. Partner se mi za to jen smál.

„Štěpí, oni pro tebe hned jedou…“
Cože? Wow… tak to je mazec. Několik nocí jsem kvůli pervitinu nespala, ale tohle zvládnu, musím to zvládnout, chci změnit svůj život.

Zanedlouho přijíždí nějaký pán, otevírá dveře do auta a veze mě k nim. Jedu k cizím lidem úplně sama, ale jsem absolutně odevzdaná. Vejdu dovnitř a seznamuji se se dvěma ženami.

Začínají mi vyprávět cosi o Ježíši, ďáblu, Zemi a při vysvětlování kreslí něco na papír. Zpětně, když si vzpomínám, vím, že jsem vůbec nevnímala. Nedokázala jsem za žádnou cenu udržet pozornost, takže z příběhu vlastně nevím vůbec nic. Vidím jen, jak ze mě sundávají všechny piercingy, berou mi knihy s tím, že mi je spálí, vyslýchají mě a chtějí vědět všechny mé hříchy, říkají mi, co všechno odteď nemůžu… a začínají se modlit.

Popadla mě hrůza. Co to dělají? Mami, já chci domů. Vnitřně brečím, ale navenek se snažím nedat nic znát. Modlí se, modlí a modlí… dlouho a intenzivně. Když je po všem, přichází za námi zbytek jejich rodiny, dávají mi knihu do ruky a pouštějí v televizi nějaké kázání. Místo čtení z knihy ale usínám. Jsem úplně vyčerpaná.

„Chceš odvézt domů, Štěpánko?“ asi mě probouzí… spím, nebo bdím? Co se to stalo? Vůbec nevím, která bije.
„Ne, ehm… já pojedu autobusem, díky,“ odpovídám…
„Opravdu?“
Kývnu na souhlas…

„Až budeš mít chuť na drogu, vyslov tuto větu: Pane, dej prosím na tuto chuť kapku krve Pána Ježíše Krista.“

Ano, to si budu pamatovat… moc jim poděkuji (a děkuji dodnes), ale stále jsem zmatená. V autobuse opět brečím… Jakmile jsem dorazila k mamce do práce, šíleně jsem zpanikařila, prosila jsem ji, ať jim zavolá, aby mi vrátili ty knihy! Zběsile dýchám a snažím se uklidnit.

Mamka mě ujišťuje, že mi je vrátí, uklidňuje mě a společně začínáme domlouvat plán mé léčby.

Nastěhovala jsem se zase k mamce a vybírám si léčebnu, vyplňuji papíry a snažím se přežít. Prostě to tentokrát dokážu. Proces přijetí do léčebny nějakou dobu trvá, a tak ubíhají týdny a já používám větu o Ježíši, čtu Nový zákon, který jsem dostala… ale… moc tomu všemu nerozumím.

Ubíhají další dny… další týdny… další a další.

A já zjišťuji, že nepotřebuji žádnou léčebnu. Já nemám už chuť na drogy. Nemám chuť se vrátit ke své staré partě drogově závislých „přátel“.

Já… jsem… uzdravena.

Tehdy, i když jsem používala onu větu a prožila jsem setkání s křesťany, kteří mi pomohli, jsem si neuvědomila, že mě uzdravil Pán Bůh. Měla jsem to jaksi v mlze, nedocházelo mi to.

Uběhly dlouhé roky, kdy jsem už nepraktikovala čarodějnictví a nijak obzvlášť nejela ani v ezoterice… byla jsem celkem spokojený člověk.

Ovšem do doby, než jsem začala toužit po finanční svobodě. Hodně mě naplnilo to, že se mi narodila dcera, a já po pár letech její výchovy zatoužila zajistit nám finanční svobodu. Nechtěla jsem chodit do práce od nevidím do nevidím. Chtěla jsem svobodu! A tak jsem začala hledat na internetu, čím vydělávat.

Narazila jsem na skupinu podnikatelek, které dělaly nějaké New Age terapeutické metody, které prý odblokují finanční (i jiné) limity a vzorce, které si neseme z dětství (a minulých životů – ano, nenapadlo mě pochybovat ani o minulých životech, přišlo mi to jasné jak facka, asi díky tomu, že jsem magii, čarodějnictví a ezoteriku hltala od malička, a v těchto směrech je reinkarnace úplně normální a jasná věc). Vstoupila jsem za nemalé peníze do výcviku a začaly se dít „zázraky“.

Odblokovávala jsem jeden vzorec za druhým, postupovala jsem téměř raketově. Byla jsem jedna z těch žen, které měly téměř okamžité výsledky. Zhmotňovala jsem si všechno!

Chtěli jsme nové auto? Vyslala jsem záměry a nějakou podivnou náhodou nám staré shořelo, abychom dostali pojistku a bylo na nové. Chtěla jsem peníze? Jistě, žádný problém, začni dělat taky energetické terapie. Chceš vlastní dům? Ale anooo… i to je možné! Vizualizuj a zhmotňuj, má temná princezno… vše ti dám!

Ano, byl to tanec s ďáblem. Začala jsem si v temnotě libovat a sedla si na pekelný trůn.

Klienti se hrnuli a já inkasovala.

Vše, nač jsem pomyslela, se plnilo.

Když jsem už pokročila dál, vymýšlela jsem, jaký (ziskovější) projekt tedy vytvořit… Protože vydělávat online je přece super!! Mohu vydělávat neomezeně!

Netrvalo dlouho a já se rozhodla pro projekt v oblasti magie a ezoteriky. Takové, dejme tomu, New Age prolnuté pohanstvím. Jednoho rána jsem se probudila a přesně jsem věděla, co mám dělat. Vedli mě duchové zlého. To jsem ale tehdy nevěděla. Vytvořila jsem metodu, která „pomáhala“ lidem dosahovat jejich snů a cílů… metoda měla fakt velký úspěch! Vydělala jsem miliony korun!!!

A začala jsem toužit mít těch milionů víc, víc, víc a víc. Proč? Možná už tušíte…

Podvědomě jsem si myslela, že ještě víc peněz (konečně) naplní mou duši.

Místo toho jsem ale v realitě začínala víc a víc chlastat. Doslova několikrát týdně až do němoty. Ale jela jsem, jak bych tehdy řekla, pecky! Vymýšlela jsem jeden New Age online program za druhým, jeden byl dražší než druhý, inkasovala jsem statisíce a miliony, které jsem opět cpala lidem, kteří mě mentorovali… byl to takový koloběh, čím víc jsem vydělala, tím víc jsem investovala, a zanedlouho jsem nabyla dojmu, že přítok peněz je nikdy nekončící a že si svou realitu tvořím absolutně sama, že jsem nezávislá na nikom a ničem. Na všechny okolo jsem koukala z patra, pýcha mě začala pohlcovat.

Až do doby, než jsem vyhořela a zhasla jako svíčka. Snaha dosáhnout všeho hned a mít všeho víc mě dovedla až na dno.

Navenek se mi dařilo, uvnitř jsem byla čím dál víc prázdná.

Nastal dost dlouhý boj o můj život tady na zemi, o tom věčném v nebi ani nemluvím. Ztratila jsem smysl existence, nechápala jsem, proč tady na světě jsem, neměla jsem z ničeho radost ani do ničeho chuť. Občas mě přepadla sebevražedná myšlenka, ale tu jsem hodně rychle zahnala. Přece jsem toho dokázala už tolik, to zvládnu. I když to tak možná nezní tady v textu, skutečně jsem si sáhla na dno a nevěděla, co s životem. Bylo to jedno z nejhorších období života. Víte… spolupráce s ďáblem, i když nevíte, že spolupracujete s ním a myslíte si, že pomáháte, když máte dobré záměry, si vybírá svou daň. A ta je vyšší, než si vůbec dokážete představit.

Začala mě chytat nutkavá touha vyrazit na Camino de Santiago… Svatojakubská poutní cesta… ale nikdo se mnou nechtěl jet. Nutkání bylo tak silné, že jsem musela sama. Do cizí země, bez znalosti jazyka a map, bez kohokoliv. Prostě sama a v tichosti. Tak jsem bez očekávání vyrazila. Došla jsem až ke katedrále v Santiagu, kde jsou uchovány ostatky apoštola svatého Jakuba. Nechápala jsem proč mě celá cesta, kostely i katedrála tak fascinovaly. Jako čarodějka jsem tímto opovrhovala.

Když jsem přijela z cesty domů, přestala jsem mít potřebu pít alkohol a pomalu se vše začalo zlepšovat. Uběhla nějaká doba a já postupně zjišťovala, že ezoteriku a magii už nemohu a nechci dělat dál… nevěděla jsem proč.

Chvilku nato se mi začaly všude objevovat verše z Bible… lidé mi začali různě psát na sociální sítě „Bůh ti žehnej“ apod. To se mi nikdy předtím nedělo… Měla bych si snad koupit Bibli? Začala jsem na každém kroku vnímat, že se mi asi „vesmír“ – jak bych řekla dříve – snaží něco říct. Těchto znamení bylo požehnaně.

Poslední kapkou byla moje bývalá kolegyně, u které jsem viděla, že se obrátila ke Kristu… a mě málem omylo… No jo… ve chvíli, kdy jsem to viděla, jsem vše pochopila, vše zapadlo jako puzzle…

Bůh mě našel…

Bylo to, jako by ze mě spadl závoj iluze… jako by nade mnou ďábel ztratil moc…

Stála jsem a v hlavě se mi vše načítalo, jako by se mi obnovovalo tovární nastavení.

Já věřím…

Ježíš Kristus byl tady na zemi… on je skutečný a já… já… propadla jsem v pláč a klekla si na kolena…

Nemohla jsem popadnout dech…

On… opustil 99, aby mě našel.