Svědectví

S Boží milostí jsem se za svůj život setkala dvakrát. Jednou jako náctiletá, kdy mě Bůh uzdravil ze závislosti na drogách, a podruhé, kdy jsem kvůli seberozvoji a podnikání v oblasti new age vyhořela...

„Pane Bože, pomoz mi, už nemůžu dál,“ brečím si do dlaní, protože jsem skončila jako bezdomovec na ulici. Bez přátel, bez domova. Je květen roku 2012. Je mi devatenáct a nevidím naději na naplněný život.

Jak to, že jsem takhle skončila? Proč jsem si začala píchat pervitin? Sedím se sbalenými věcmi před barákem, kterému se ani nedá říkat domov. Kluk, který mě fyzicky i psychicky týral, manipuloval, mlátil, a dokonce držel zbraň namířenou přímo na mě, mě vyhodil. Jako všichni. Po rozvodu rodičů, ve čtrnácti letech, jsem se stěhovala od jednoho k druhému. Nikdo se mnou nemohl vydržet. Připadala jsem si strašně sama. 

Od mala jsem praktikovala čarodějnictví a ezoteriku, stejně jako moje teta – vykládala jsem karty a zajímala se o vesmír a energie. Když jsem se ocitla na ulici, nechápala jsem, proč jsem volala k Bohu – nevěřila jsem, nikdo z rodiny nebyl věřící, nebyla jsem ani pokřtěná. Ale z hloubi duše se ozývalo něco mohutného, jako by mi to mělo rozervat duši.

Mamka mi domluvila setkání s křesťany. Sundávali ze mě piercingy, brali knihy o čarodějnictví, modlili se dlouho a intenzivně. Poradili mi větu, která měla pomoci při abstinenčních příznacích:

„Pane, dej prosím na tuto chuť kapku krve Pána Ježíše Krista.“

Používala jsem ji, četla Nový zákon, ale moc jsem tomu nerozuměla. Postupně jsem ale zjistila, že už na drogy nemám chuť. Byla jsem uzdravena, ale tehdy jsem si neuvědomila, že mě uzdravil Pán Bůh. Nevnímala jsem to. Žila jsem v jakési mlze. Poté jsem roky žila spokojený život. Narodila se mi dcera, která mě naplnila radostí. Pak jsem ale začala toužit po finanční svobodě.

Nechtěla jsem chodit do práce „od nevidím do nevidím“. Chtěla jsem nám zajistit svobodu.

Vrhla jsem se do podnikání v oblasti new age. Vstoupila jsem do výcviku energetických terapií a začaly se dít „zázraky“ – vydělala jsem miliony korun a měla vše, co by si jen člověk mohl přát. Zhmotňovala jsem si všechno! Chtěli jsme nové auto? Staré nám shořelo a dostali jsme pojistku. Chtěla jsem peníze? Začala jsem dělat energetické terapie. Vlastní dům? I to bylo možné!

Byl to tanec s Ďáblem. Začala jsem si v temnotě libovat a sedla si na pekelný trůn. Vytvořila jsem metodu v oblasti magie a ezoteriky, která měla velký úspěch. Vydělala jsem miliony korun a myslela si, že lidem pomáhám. Jenže čím víc jsem měla, tím víc jsem chtěla. Stále jsem necítila naplnění v srdci, o kterém jsem si myslela, že společně s penězi a splněnými přáními přijde.

Z frustrace jsem začala pít alkohol – několikrát týdně až do němoty. Pýcha mě začala pohlcovat. Navenek jsem byla úspěšná, uvnitř úplně prázdná. Vyhořela jsem a ztratila smysl existence. Nastal dlouhý boj o můj život. Spolupráce s Ďáblem, i ta nevědomá, si vybírá svou daň, která je vyšší, než si kdo dokáže představit.

V té době jsem začala vnímat silnou touhu vyrazit na Camino de Santiago – sama, bez znalosti jazyka. Nutkání bylo tak silné, že jsem musela jet. Došla jsem ke katedrále v Santiagu a nechápala, proč mě kostely tak fascinují. Jako čarodějka jsem tím opovrhovala. Po návratu jsem přestala pít alkohol. Postupně jsem zjišťovala, že už nemohu a nechci dělat ezoteriku. Začaly se mi všude objevovat biblické verše, lidé mi psali: „Bůh ti žehnej.“ To se nikdy předtím nedělo. Poslední kapkou byla bývalá kolegyně, která se obrátila ke Kristu.

Když jsem to viděla, všechno jsem pochopila – vše do sebe zapadlo jako puzzle.

Bůh mě našel.

Bylo to, jako by ze mě spadl závoj iluze, jako by nade mnou Ďábel ztratil moc. Propadla jsem v pláč a klekla si na kolena. Nemohla jsem popadnout dech...

On opustil devadesát devět, aby mě našel.

Po obrácení k Ježíši se můj život zásadně změnil.

Přestala jsem pít alkohol, opustila jsem veškeré ezoterické praktiky. Místo honby za penězi a materiálními věcmi jsem našla skutečný smysl života v Kristu. Můj vztah k penězům se změnil – už netoužím po nekonečném bohatství. Jsem vděčná za to, co mám a co mi Bůh dává. Mám radost z jednoduchých věcí a jsem vděčná za každý den. Dřív jsem potřebovala stále větší „zázraky“ a úspěchy, abych se cítila šťastná, dnes mi stačí ráno pohled na slunce a rodina kolem mě. Přestala jsem se obklopovat lidmi, kteří mě vedli k hříchu, a jsem součástí společenství věřících.

Nejdůležitější je, že už nevěřím, že jsem pánem svého osudu. Když se dříve něco nepovedlo, obviňovala jsem se, že jsem „nevizualizovala“ správně. Místo pýchy a pocitu, že si vše tvořím sama, jsem našla pokoru a důvěru v Boha. Předávám mu své starosti v modlitbě a vím, že má lepší plán, než si dokážu představit.

Když si dnes vzpomenu na to devatenáctileté děvče na ulici, které volalo k neznámému Bohu, vidím, jak je Pán Bůh milostivý.

I když jsem se od něj vzdálila a šla cestou temnoty, nikdy mě neopustil.

Čekal, až se vrátím domů.